Začalo to zcela nevinně jedno lednové odpoledne roku 1969, kdy se pověstná šestice z pokoje č.7 (já – alias Džurda, Petr Jeništa – alias Pedro, Pavel Bureš – alias Pavča, Pavel Pekárek – alias Déžo, Karel Mařík – alias Bába, Karel Faltus – alias Fogo) rozhodla oslavit mé 19. narozeniny v pověstné restauraci Havana. Tuto vinárnu jsme měli oblíbenu nejen pro její „útulnost“, ale hlavně kvůli neodolatelnému barmanovi panu Müllerovi, který po nás nikdy nepožadoval občanský průkaz (chodili jsme tam totiž od počátku studia od 15 let). Takto se stala vinárna Havana naším druhým domovem. Tak jako vždy to začalo popíjením vínka a následnou degustací nenapodobitelných koktejlů pana barmana, kterým vévodila „Bílá paní“! A jak jsme pili, tak jsme to museli i zajíst, což možná byl kámen úrazu, Samozřejmě si dnes už nepamatuji, kolik toho všeho bylo, ale asi toho bylo dost. Po náležitém „občerstvení“ jsme se rozhodli, že na internát půjdeme pěšky, ale nejspíš nás nechtěli do autobusu pustit anebo už v té době žádný nejel. Nám to však nevadilo, cestu jsme znali, a tak jsme vyrazili směr Klíše kolem kina Hraničář, což byl jeden z orientačních bodů v podobných případech. Pokud jsme dorazili ke kinu Hraničář, věděli jsme, že jdeme správným směrem a máme velkou šanci dorazit bez úhony až na internát. Tam to na mne přišlo a já zjistil, že vše až domů nedonesu a začal jsem zvracet. Když kamarádi zjistili, v jakém stavu se nacházím, jali se mi ze všech sil pomáhat. Odborníkem na tyto stavy byl Pavča, který uměl pomocí odborných chvatů vypumpovat takto postiženým lidem žaludek. Ne, že bych vás chtěl zatěžovat takovými podrobnostmi, ale byl to opět velmi důležitý okamžik pro další sled událostí. Abych si nepošpinil oděv, sundali mi zimní kabát i se sakem. Po ulevení mi zase vše natáhli. Na internát jsme došli v pořádku a po hlubokém spánku jsme se jali po probuzení rozebírat odložené svršky, které jsme po příchodu odložili doprostřed pokoje. Všichni byli spokojeni, že jim nic nechybí, pouze mně začalo být divné, že mi chybí sako od hodobožového obleku. Ještě divnější bylo, že sako chybělo, ale zimní kabát jsem měl. Začalo velké vzpomínání, kdy, kde a kdo mne naposled viděl v saku. Vzhledem k tomu, že výpovědi jednotlivých aktérů se značně rozcházely, začali jsme rozebírat možné kolizní situace. Došli jsme k závěru, že nejpravděpodobnější „místo ztráty“ bude při kinu Hraničář, kde jsem si vyprazdňoval žaludek... Po pravdě řečeno, místo se nedalo přehlédnout. Vzhledem k tomu, že hned za rohem se nacházelo stanoviště policie, odhodlaně jsem se tam vypravil. Na můj dotaz, zda tam nějaký poctivec neodevzdal sako od šatů s doklady (OP) reagovali s úsměvem na rtech, že musím být pořádně otužilý, když mi nevadí ztráta saka v lednových mrazech, a ještě klidně dojdu domů. Nechtělo se mi zatěžovat jejich bystré mozky tím, že domů jsem došel sice bez saka, ale v teplém zimníku.
Josef Louda