V prvním ročníku jsem se zúčastnil krajského kola ChO pro střední školy, celostátní v naší kategorii nebylo. Tehdy jsem se poprvé setkal s Dr. Václavem Hozou. On mě současně poprvé zaregistroval, ačkoliv jsme se v řádné výuce až do konce studia míjeli (kromě několika suplování). Rád jsem si vymýšlel rafinované otázky a když jsem ho potkal na chodbě nebo byla příležitost za ním dojít do kabinetu ve druhém patře vlevo od schodů, který sdílel s Dr. Kopřivou a Ing. Plachým, otázku jsem položil, čekal na odpověď a v duchu poměřoval to, co jsem slyšel, s tím, co jsem věděl. Člověk s obrovským rozhledem, zejména v anorganické a analytické chemii. Ještě se k němu vrátím dále.
Organická chemie ve druhém ročníku nebyla obsazena dobře. Ing. Heinzová nebyla organik a výuka tak nesla všechny znaky neodbornosti. Pro mne ztráta času. Ale kompenzací byla čerstvě vydaná dvoudílná Chemie organických sloučenin. Dnes se těžko komukoliv ze studentů vysvětluje, že jsem si jednoduše sáhnul do kapsy a šel koupit dvě knihy, které by v současných cenách stály tak patnáct stovek jedna. Zejména druhým dílem jsem byl naprosto fascinován. Četl jsem ho znovu, znovu, nekonečněkrát.
Vedlejší třída „technologů“ měla na organiku Dr. Josefa Kopřivu. Kolegové, stejně jako asistentky, mu neřekli jinak než „Pepíček“. Dodnes si pamatuji, jak jsem si půjčoval od Davida Schwarze sešit se zapsanou látkou, obvykle společnou cestou vlakem ráno z Bohosudova do školy a bylo mi tak líto, že „ho dostali“ oni, ačkoliv fňukal, že z pohledu množství informací (i hloubky) je Dr. Kopřiva tyran. Mě jeho výklad, způsob psaní na tabuli i takový zvláštní fundamentalistický způsob pojetí výuky organické chemie doslova uchvacoval. Měl velmi znělý hlubší hlas, obdivuhodnou artikulaci a jeho vzpřímená chůze s velkou hnědou kabelou ve stále stejném kabátě s rádiovkou, jak přicházel do školy, vyvolávala apriorní dojem výjimečnosti a zvláštní až posvátnou úctu, jako by kráčela vzdělanost sama. Při jeho hodinách tak panovalo v lavicích naprosté ticho. Jeho gesto rotujícího prstu při vyvolávání během jednoho suplování se stalo následně vděčným zdrojem napodobování. Výjimečný opravdu byl. Zejména šíří rozhledu, jazykovou výbavou, opravdový polyhistor z klasického gymnázia, který se celoživotně vzdělával. I s ním jsem se setkal pouze mimo výuku.
Simon Cihelník (15.4.2019)
Vzpomínky a komentáře
1Během mého studia (1966-1970) na škole učili organiku dva profesoři - Dr. Čech a Pepíček Kopřiva. My jsme měli Pepíčka, několikrát nám ale suploval Čech. Byl to skutečný vědec, který se mimo jiné ve skupině Františka Šantavého podílel na objasnění správné struktury alkaloidu kolchicinu a poté po nějakém průšvihu (někdo říkal politickém) musel opustit Akademii věd. Na druhou stranu Pepíček vykládal (ale i zkoušel) organiku mnohem zajímavěji a vlastně on byl příčinou, proč jsem si na VŠCHT vybral jako obor právě organiku.
Na druhou stranu díky prof. Čechovi jsem již v té době měl povědomí o mém prvním zaměstnavateli, kam jsem nastoupil po absolvování VŠCHT - o Výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii. Když u nás Čech suploval, vždy nám rozdal papíry a zadal nám trest. Ty papíry byly z jedné strany potištěné excerpty z farmaceutických časopisů a Čech nám vysvětlil, že mu to posílají známí z VÚFB, aby neztratil kontakt s oborem. Po nástupu do VÚFB jsem se o tom zmínil tehdejšímu vedoucímu laboratoře Dr. Buděšínskému a ten mi potvrdil, že ta Excerpta Pharmaceutica Čechovi léta posílal on.
A musím konstatovat, že z průmyslovky jsem si nejvíce odnesl právě z hodin Pepíčka Čecha a kupodivu také z matematiky, kterou učil nahluchlý prof. David. Nu a systematickému studiu mne zase naučil profesor Pospíšil, který na nás měl neuvěřitelné nároky. Dodnes pro sledování různých vědomostních soutěží řadu věcí vím ještě z té doby.
Přihlaste se, pokud chcete připojit vlastní vzpomínku.