Jak jsem v lednu 1969, těsně před maturitním plesem, našel sako.

     Sako maturitního obleku zmizelo a já začal přemýšlet o tom, jak doma vysvětlím ztrátu části společenského obleku, koupeného na maturitní veselí. Neděle rychle uběhla a my se v pondělí vypravili do školy. Během dopoledního vyučování mne z přemýšlení vytrhl školní rozhlas, který mne vyzval k okamžité návštěvě ředitelny. Zprvu jsem se obával, že se něco stalo doma, ale z těchto úvah mne okamžitě vyvedl pohled, který se mi naskytl po otevření dveří do ředitelny.

Obraz první: Paní ředitelka Ing. Siladiová s přísným výrazem ve tváři.

Obraz druhý: Dva příslušníci SNB v uniformách.

Obraz třetí: Zmuchlaný, špinavý hadr, přehozený přes židli. Později jsem v něm poznal své hodobožové sako. Můj OP uprostřed stolu.

Následoval proslov příslušníků, jak může středoškolský student ztratit sako i s doklady, v jakém stavu asi musel být, že by se to mělo vyšetřit …, který přerušila paní ředitelka s tím, že jim děkuje a že je už k dalšímu řešení celé kauzy nebude potřebovat. Po jejich odchodu mne krátce vyzpovídala, co jsem to prováděl a s kým.  Ještě jsem nestačil vyslovit první jméno a už mi vyjmenovala celou naši partu – musím dodat, že se nespletla ani jednou. Prostě byla to ředitelka na svém místě a měla o nás, svých studentech, přehled.

Zavolala si nás do ředitelny celou partu (musel jsem pro ně do třídy dojít) a vynadala nám, že neumíme pít, když si neohlídáme kamaráda – oslavence a uděláme si takový průšvih. Tak ať si příště dáváme větší pozor.  A ať pijeme kvalitní pitivo, jako třeba kubánský rum (ona ho měla ráda), když už chodíme do Havany… Tím tato příhoda, kterou chtěli soudruzi příslušníci SNB rozmáznout v nějakou kauzu, skončila. Za takovýto a podobný přístup ke studentům a jejich životu a problémům během studia, tak si ji všichni studenti SPŠCH velmi vážili a získávala si přirozenou autoritu.

No a co dodat na závěr. Sako prošlo zdárně čistírnou a já v kompletním obleku, s velkou úlevou, tančil na maturitním plese a i odmaturoval.

Josef Louda